Tehdy, když jsem tě viděl poprvé, tak jsem si řekl: Tu musím mít! Nebyla jsi žádná kráska, to přiznávám. Moc jsi se mi nelíbila, ale vyzařovalo z tebe něco, o čem bych mohl suverénně říct: kladná energie. Nebyla to jenom tak nějaká energie, byla to přímo síla, zářná síla tvého nitra.
Ne nadarmo se říká, že se duše projeví i na těle. Byla jsi možná ošklivá, ale něco mě nutilo se na tebe pořád dívat. Tvá jizva na bradě, husté obočí a křivý nosánek byly jenom šperky na tvém těle. Najednou jsem toužil být ten, kdo tě večer co večer pozoruje při klidném oddechování.
Nezkoušel jsem se tě sbalit. Ignoroval jsem tě. A možná proto jsi o mě tak hezky projevila zájem. Začala jsi se usmívat. Možná to nebylo jenom tak otevřené, ale tenhle úsměv byl jiný. Nebyl koketní. Byl přátelský, nadějeplný, a já věděl, že s tebou chci zůstat napořád.
Nikdy jsem nebyl rodinný typ. Promarnil jsem svá nejlepší léta, ale najednou jsem byl jiný. Ne, že bych prahl zčista jasna po dětech a velkém domě na Bahamách, ale toužil jsem po tvé blízkosti. I když jsem tě příliš neznal.
Postávala jsi na náměstí, jako tělo bez duše. Koukala jsi do knihy, jako by ses rychle chtěla dozvědět, co se bude s hrdiny dít dál. Ale nějakým kouzlem jsi zvedla hlavu, když jsem proházel a na rtech se ti objevil úsměv. Neváhal jsem tě oslovit. A dodnes toho lituju.
Kdybych tě nebýval potkal, nestalo by se to. Je to moje vina, já vím. Můžu si za to sám. Sakra, proč jsem tě vůbec pouštěl do svýho života? Mohla jsi pořád žít, mohla ses radovat s námi, růst. Mohla, ale nežiješ a nerosteš.
Býval jsem kdysi středoškolský profesor. Čerstvě vystudovaný, ženské o mě ale zájem příliš nejevily. Ztrácel jsem se v alkoholu, jak mi bylo předurčeno. Za to mohl jediný můj mindrák: nikdo o mě nestál. A já také o nikoho nestál.
Ale jednoho krásného dne mi vlítne do života obyčejná studentka. Když jsem tě potkal podruhé, četla jsi také. Ale četla jsi skripta do literatury: byla jsi moje studentka. Bylo mi do breku... něco sympatického se objeví, a to něco je studentka.
Dávalas mi však naději, a já jí využíval. Snažil jsem se ji popostrčit, snad aby se něco stalo. Byla jsi inteligentní, ne dívka, ale žena. Každé tvé vyřčené slovo bylo jako voda pro záhon růží. A i ty jsi byla jako květina, ne však jako obyčejná růže. Byla jsi pro mne orchidej. Doufal jsem, že se mezi námi vyvyne přátelství, ale byl jsem na omylu. Propadal jsem se pořád hlouběji a hlouběji, bohužel. Nejen ve svém životě, v citech k tobě, ale i v chlastu. To proto, že jsem konečně, poprvé za život potkal skvělou ženu a nemohl jsem s ní být.
"Pane profesore, smím vám pomoct?" Jak jsi byla sladká a zdvořilá! Nemohl jsem říct nic, takže slovo "ano" jsem vykoktal s těží. Nijak mi nedalo práci předstírat, že jsem v klidu. Když já se tě snažil celou dobu ignorovat, a ty jsi najednou přišla a nabízela jsi pomoc. Kdybychom my bývali věděli, že pomoct budeme potřebovat vůči sobě navzájem.
Vešli jsme do mé kanceláře a ty jsi položila archy na stůl. "Děkuji," odpověděl jsem. "Není zač," usmál jsem se a ty jsi chtěla odejít. Když najednou se odněkud vynořila moje ruka a zastavila tě. Nechápavě jsi se otočila.
To byl snad první náš tělěsný kontakt. Ten první. Byla v něm všechna moje žádostivost, snad i láska, něha. A to jsem tě jenom zadržel ve dveřích. Kdybych tehdy býval věděl, že nezůstane jen u letmých doteků, zemřel bych štěstím. A namísto toho...
Začali jsme si potají. Jo, je to k smíchu přeskočit ty krásné chvíle, které se zdály být to nejhezčí v mém životě. Ale musím. Nemám na vybraou. Nechci si připomínat, že všechno skončilo a ještě bych brečel. Chlapy přece nebrečej.
Šlo to těžce. Bylo ti sedmnáct a mně dvacet sedm. Deset let mi bylo, když ty ses narodila. Nám to bylo fuk. Zkoušeli jsme to tajit, ale copak to šlo? Nikomu z tvých přátel to neuniklo. Uvažoval jsem o oddchodu ze školy, buď já, nebo ty. Nakonec jsme šli spolu, Situace by byla nezvládnutelná. Ale možná bychom si to zasloužili, co říkáš?
Našel jsem si práci a ty jsi přešla na jinou školu. Tvoji rodiče? Zmetci! I když jim to nemůžu dávat za zlé, že se nás snažili rozdělit. Náž vztah nedělal rozhodně dobrotu, to musíš uznat. Byli jsme spolu divní. Ale slušelo nám to a já tě miloval.
Pamatuješ, jak jsme spolu jednou šli po ulici a kolem běžela ta malá zrzečka? Upadla a odřela si bradu. Ty ses k ní sklonila, vyndala jsi kapesník, přitiskla jsi jí ho k ráně a řekla jsi, že každá vada člověka zkrášluje. Tvá jizva na obličeji toho byla důkazem. Měla jsi ráda zohavené lidi.
Ta jizvička byla roztomilá. Byla vcelku neškodná, ale tobě slušela. Bez jizvy by jsi to ani nebyla ty.
A tehdy ses rozhodla, že chceš miminko. Poslal jsem tě do háje. Bydlela jsi ještě u rodičů, chodili jsme spolu teprve pár měsíců, a nebylo ti ani osmnáct. Krom toho jsi studovala. Možná jsi cítila to, co já. Že jsme si… jo, zní to směšně. Ale že jsme si… souzeni?
Chápala jsi to, ale přijala jsi to ztěžka. Bylo mi tě líto, sám jsem byl ve věku, kdy bych dítě přijal s nadšením… ale bylo ti přece jen sedmnáct. Museli jsme čekat.
S úderem tvých osmnáctých narozenin ses přestěhovala ke mně do bytu. Škola ti šla, pracovalas, i já měl úspěch… a byli jsme šťastní.
Přišla maturita a s ní překážky.
Měla jsi trému, nervózu, a díky, nebo kvůli ní jsi zapomínala. Nepomáhal obyčejný lecitin. Nějaký idiot ze školy ti doporučil léky… tedy jestli je pojem „LÉKY“ dostačující. „Je to neškodné,“ smála ses. Jen pár tabletek, nebo rupnu.“ Nerupla jsi. Ale na prášcích jsi byla závislá do smrti.
Vzali jsme se. Bylo ti pouhých devatenáct a mně dvacet devět. Svatebního veselí se nezúčastnil nikdo z našich rodin. Všichni nás odsuzovali. Ale sakra, copak to byla taková překážka? Miloval jsem tě!
Kromě toho, o půl roku později jsi přišla s úsměvem na rtech a s nejkrásnější novinou: čekáme miminko! Jenomže jsi chřadla, nic veselého. Drželi jsme si odstup, tvoje závislost na lécích stupňovala. Antidepresiva, aspirin, analgetika, antibiotika. Bylo ti už jedno, co bereš, potřebovala jsi chemii. Chemii… jo. Byl jsem asi směšný s tím, když jsem na tebe řval: „Feťačko zas***á!“ Nemyslel jsem to tak, přísahám! Jen jsem chtěl, abys přestala ničit sebe i naše miminko. Taky se to projevilo. Miminko se narodilo dvojnásobně větší, než normální jeho vrstevníci. Ale byla to holčička! Pojmenovali jsme ji Barborka.
Sakra, vždyť já už nemůžu psát… prostě nevidím… utřu si oči a zase mi zvlhnou… byla jsi tak mladá… a co teprve Barborka?! Prostě na ten den se nedá zapomenout… nikdy. Když jsem přišel domů ze školy a ty jsi klečela v ložnici u postele s polštářem v ruce a slzami v očích. Sakra, ty bestie! Chtěl jsem vykřiknout, než se mi vybavilo v hlavě: mléčná horečka. Pak jsem se na tebe podíval pořádně a uvědomil jsem si, že… že tě už nemiluju.
To už jsi nebyla ty. Byla jsi troska. Svým způsobem za to můžeš sama, ale nebýt mě… mohla jsi být jinde. Podívej se na nás, doháje, jsme dva ubožáci, kteří se neovládli. A to jsem se ti zpočátku bál podívat do očí, abych ti nepodlehl… nakonec jsi byla ta, která podlehla. Biologickým svodům. Krkavčí matko!
Neovládl jsem se ani já, takže si nic nedávej za vinu. Snad ti Bůh odpustil tvůj čin, ten svůj si musím teprve vyřídit sám. Ale já sám sobě si ho neodpustím, víš?
Popadl jsem tě za vlasy a praštil jsem s tebou o stěnu. Sakra, mám ale sílu…
Padla jsi na zem v pomyslné linii s místem, kde na posteli ležela Barborčina mrtvolka. Metal jsem rány, urážky, ostrá slova, ty krávo, krávo pitomá, tys zabila naše dítě… čekal jsem vysvětlení… řvala? Rušila? Deptala? Jako ty mě a já tebe? Tak mluv, mluv… ale ty jsi neodpovídala… ani ses nehnula.
Už nikdy.
A já? Píšu TOHLE. Ležíte tu vedle mě, obě. A já si promítl všechno do zadu. Pár očních kontaktů a stane se TOHLE. Z hlavy ti teče krev, vidím to… parkety už ji polykají a já se snažím nekoukat. První návrh: udám se.
Druhý: uteču. Zbabělost.
Třetí návrh: zůstat se svojí rodinou. Na onom světě je přece všechno dokonalé. A neexistuje tam ani mléčná horečka, ani prášky, ani stěny, ani polštáře.
Ani žiletky.
Mohl bych prosit Boha o odpuštění, ale je to marné. Sebevrazi nechodí do nebe.
Mohl bych obrečet to, jak jsem zpackal třem lidem život. Chlapi přece nebrečej.
*KONEC*
